Obyčejně na nákupy nejezdím, máme totiž doma již nějaký čas zařízené automatické doplňování potravin a vlastně nejen potravin. I různých věcí denní potřeby. Je to velmi pohodlné.
Lednička i špajz jsou napojeny na našeho oblíbeného dodavatele. Takže když nám něco dochází a je to na seznamu automatického doplnění, přijde to samo v nějaké další zavážce až autonomní vozidlo dodavatele pojede kolem. Někdy to posílají dronem, pokud se to ovšem vejde do hmotnostního limitu. Je už téměř standard, že před každým domem nebo sídlištěm je vyhrazen prostor pro tyto doručovací drony. Ani není třeba mít strach, že by zboží v kontejneru někdo vybral. Bezpečnostní systém na základě několika faktorů bezpečně pozná, zda jste to vy, kdo si jde zboží vyzvednout. Jinak se prostě neotevře. Jediným úkolem příjemce je po vyzvednutí zboží dát prázdný kontejner o kousek vedle. Do takzvaného vyzvedávacího prostoru. Tam si ho další dron, který by letěl kolem nebo přivezl další zásilku, vyzvedne. Má to jednu nevýhodu, drony létají jen za světla a za hezkého počasí. Takže prázdné kontejnery si občas vyzvedává autonomní vozidlo.
Je třeba naprosto skvělé, že ty kontejnery jsou uzpůsobené dle obsahu dodávky. Můžu si objednat třeba zmrzlinu a přiletí to za pár minut v mrazícím boxu až před dům.
Ale zpět k věci, dnes jsem se rozhodl, že pojedu do nákupního centra mezi lidi a nakoupím postaru. To znamená strkat nákupní vozík před sebou. Ale to je asi tak vše, co starý způsob nakupování připomíná. Do nákupních vozíků se už dávno nestrkají desetikoruny. Vozík je samozřejmě napojen na prodejní systém a automaticky kontroluje a počítá zboží, které do něj vložíte. Při opuštění prostoru prodejny se hned strhnou z účtu peníze za nákup. Navíc pokud byste nakonec prázdný nákupní vozík nevrátili na své místo, strhne se jeho cena také. Velmi potěšující, když jim v nákupáku jednou za čas vypadne systém a nezaznamenají se vrácené vozíky. No jo, nástrahy moderního života, kdy je do sítě připojeno úplně vše a ty sítě prostě stále nejsou dokonalé.
Ten hlavní důvod, proč dnes vyrážím do nákupního střediska osobně je ten, že před chvilkou dorazilo naše nové auto. Staré ráno řeklo, že ho máme vyklidit a odjelo, kdo ví kam. Platíme si totiž už celou řadu let auto jako službu. Každé dva roky dostaneme nové a o nic se nestaráme. Tak ho jdu hned projet. Teda projet, nechat se povozit no. Pohrát si s nastavením palubního počítače a zkusit poslední novinky a vychytávky. Žhavou novinkou je nová generace neviditelných solárních kolektorů. Jsou po celém povrchu karosérie a za slunečného počasí má vozidlo díky nim výrazně větší dojezd. Už si ani nepamatuji, kdy jsem měl naposledy vozidlo s volantem, ani to nové není výjimkou. Ale opravdu ještě existují auta s manuálním řízením, jen do měst a ani na dálnice se s nimi nesmí. Moje oblíbená disciplína „kecat manželce do řízení“ je dávno historií. Systém autonomního vozidla se většinou ukecá až moc snadno, nerozčiluje se a také obvykle neodmlouvá. Hlavně si ani neplete levou a pravou stranu. Nicméně za jízdy si stejně už obvykle nehledím okolí a věnuji se knize, sledování zpráv, práci nebo prostě odpočívám.
Mám už léta svůj oblíbený a upravený profil pro palubní počítač vozidla. Jmenuje se HAL 9000 a je to vlastně to první, co pokaždé do nového vozidla nahrávám. Máme s HALem takovou domluvu, třeba když se s plným nákupním vozíkem přibližuji k vozidlu, tak začnu a on svým klidným hlasem odpoví:
Já: Hello, Hal. Do you read me, HAL?
HAL: Affirmitive, Dave. I read you.
Já: Open the pod bay doors HAL.
HAL: I’m sorry Dave. I’m afraid I can’t do that.
Je to tedy s jedním zásadním rozdílem. Moje auto ty dveře nakonec vždy poslušně otevře, zatím…
Během pár desítek minut jsem byl konečně v nákupním středisku a postrkoval před sebou zatím prázdný nákupní vozík. Nastal čas, abych si vypnul blokátor nabídek a reklam. Chvilku se soustředím, pronesu v duchu několik příkazů a šup, moje brýle jsou napojeny do prodejního systému. Ihned jsou bombardovány nabídkami. S brýlemi jsem možná lehce staromódní, ale vyhovují mi více než elektronické čočky. Funkce mají ale téměř identické. Dal jsem prodejnímu systému dočasně přístup i do mé ledničky, aby mě snadno navedl do oddělení, kde nakoupím věci, co mi tam aktuálně chybí a které zároveň nemám objednané jinde. Je to vlastně docela pohodlné takto nakupovat, jen tomu člověk musí věnovat volný čas, který je velmi drahý. Pomalu plním vozík a po očku sleduji nabídky, které se pomalu začínají opakovat a vnucovat. Takže blokátor k nelibosti provozovatelů prodejny opět zapínám. Vše nutné již ve vozíku mám a další věci si vybírám nenuceně jen podle sebe. Hele, oblíbená čokoláda manželky, beru. Kdybych prodejnímu systému předal více osobních dat a přidal si je v blokátoru do whitelistu, mohl bych mít celkem velké slevy. Ale znáte to, některé slevy jsou až příliš drahé. Opouštím prodejnu a na brýlích mi problikne poděkování za nákup, které za okamžik vystřídá červené číslo se záporným znaménkem.
Pomalu se vracím se k vozidlu. Hello, Hal. Do you read me, HAL?
Použité obrázky flickr.com (1), (2).
